Výzva „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království!“ je jakousi každoroční „povinnou výbavou“ adventu. Víme si s ní rady? 

Možná máme za sebou opakované marné pokusy něco na sobě změnit, aniž bychom se  posunuli někam příliš vpřed. Proto nás tato výzva třeba již nezasáhne a prakticky neovlivní. 

Advent ale není primárně o tom, že je třeba na sobě začít makat - a to svižně, protože čas do Vánoc je krátký. Podstata této naléhavé výzvy není v její první části: „obrať se“, ale v části druhé: „přiblížilo se nebeské království“.

Jde o převratnou zprávu: samotný Bůh se mi přibližuje, jde mi naproti. A není to záležitost nějaké nejasné budoucnosti - ale právě teď, tady, nyní, v tomto přítomném okamžiku (když čtu tyto řádky…). Jde mi vstříc, aby se se mnou podělil o svůj Božský život.

A na mně je jen jedno: obrátit se (k němu). Zastavit se. Neutíkat. Podívat se na něj. Nasměrovat se k němu.

A má to smysl! Protože on našemu životu rozumí lépe, než my sami. On vidí souvislosti, které my vidět nemůžeme. On má moc uzdravovat a očišťovat nás od nánosů selhání a lží, které se na nás nabalily a se kterými si sami neporadíme. Uvádí nás na cesty řešení věcí zdánlivě neřešitelných, které s sebou vláčíme. Jeho přítomnost nám dává sílu opustit pohodlné, ale zavádějící cesty. Bere do svých dlaní naši touhu oplácet zlo zlem, ovládat a využívat druhé, naši touhu po úspěchu a zajištěnosti za každou cenu, odnímá závist, strach...

Odložme tedy obavy, že setkání s ním bude znamenat nepříjemnou konfrontaci,  odevzdání kompetencí a ztrátu svobody. Naopak, Bůh pravou svobodu vrací a s ní do našeho života přichází láska, radost a pokoj.

Projděme proto adventem s ujištěním, že Boží království se přiblížilo. I ke mně.  A nebojme se otevírat a odevzdávat konkrétní oblasti svého života Bohu. Jen tak budou moci být Vánoce radostí z Božího království uvnitř našeho srdce.