Když nám někdo ublíží, zasáhne nás to a vyvolá to v nás různé emoce: zklamání, smutek, sebelítost, hněv atd. Emoce ovlivnit nemůžeme, ale záleží na tom, jak s nimi naložíme, jak je zpracujeme.

Apoštol Pavel píše v listu Efezským: „Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce“ (Ef 4, 26). Hněv tedy sám o sobě není špatný. Destruktivním a hříšným se ale může stát dvěma způsoby.

• Když ho prohlásíme za jakýsi spravedlivý hněv, který nám dává právo na odplatu, a energii, kterou v nás probudil, nevyužijeme ke snaze o nápravu, ale k pomstě.
• Anebo ho v sobě uchováváme a živíme. Promění se pak v zášť či nenávist, které ničí především nás samotné.

Bible nás už od Starého zákona zve k odpuštění, které neznamená, že se máme tvářit, že se nic nestalo, ale zve nás právě ke zřeknutí se odplaty a (od)puštění hněvu ze svých rukou, ze svého srdce. Dokud totiž touhu po pomstě a hněv nepustíme, zůstáváme v zajetí toho, co nám druhý udělal. Dále to na nás působí a způsobené rány se nemohou uzdravovat. Odpuštění je důležitým krokem k našemu uzdravení.

Někdy se stává, že jsme krok odpuštění již udělali, a přesto, když nám nějaká situace křivdu či ublížení připomene, znovu to v nás probouzí prožité emoce včetně hněvu. To ale není známka neodpuštění. Znamená to, že nás to zasáhlo víc či hlouběji, než jsme si mysleli, a že uzdravení   ještě není úplné. Je to výzva, abychom v postoji odpuštění setrvali. Když ze svého nitra pouštíme zášť a hněv, může ho pak naplnit Boží uzdravující láska.

Sílu odpouštět a i uzdravení si můžeme od Pána vyprošovat.