Slepý žebrák u bran Jericha. Můžeme se ptát, co s ním máme společného? Na první pohled asi naštěstí nic… Přesto si ale ve své situaci někdy můžeme opravdu připadat jako žebráci u cesty, bezmocní a osamocení. Lidé nás míjejí a my už se je ani nesnažíme zastavit.  Většinou mají naspěch a svých starostí nad hlavu. Při vzpomínce na svou bolest cítíme možná křivdu, únavu, beznaděj…

Bartimaios uslyšel o Ježíši. Slyšel, že ohlašuje příchod Božího království, vrací zrak slepým.  A … uvěřil. Jeho otupělé nitro se probralo k životu: Musí se k Ježíši dostat. On je ten, kdo mi může pomoci! Volá, křičí, a nakonec se dostane až k Němu.
Ježíš se zastavuje a jeho láska se tváří v tvář lidské bídě a víře promění v konkrétní skutek milosrdenství, v uzdravení.

Každý máme „třinácté komnaty“ svého života, v nichž leží odsunuté věci ve směsi bolesti, křivdy, studu, rezignace či vzdoru. Možná se nám nechce vytahovat je na světlo. Ale také kolem nás prochází Ježíš, ten, který má moc měnit životy, spasitel, pravý přítel každého člověka. Nehodnotí, nevyčítá, ale zastavuje se, aby vstoupil do naší bídy a bolesti, aby nás pozvedl.

Věříš tomu? Máš odvahu volat: „Ježíši, smiluj se nade mnou!“? Dnes můžeš před ním v důvěře, jednoduše, tak jak dokážeš, opět vyslovit svou nouzi, nouzi svých nejbližších.

Jako Ježíš tenkrát viditelně neuzdravil každého člověka, ale proměňoval hlavně lidská srdce, tak i dnes pokaždé jistě nezakusíme viditelné vyslyšení našich proseb. Mnohdy těžkosti zůstávají jakoby beze změn. Přesto se mohou měnit okolnosti, něco v nás... Zůstaňme proto naplněni základní důvěrou, že Bůh každou upřímnou prosbu v naší nouzi slyší, reaguje na ni a se svou láskou do věcí vstupuje.

„Lenko, Martine, …  co chceš, abych pro tebe udělal?", ptá se Ježíš i dnes, i tebe...